Hudba jako živá voda pro náš mozek

Hudba je komplexní proces: Hrajeme-li z not, musíme je číst – zapojujeme zrak. Sluch používáme nejen ke kontrole toho, co hrajeme, vnitřní sluch a sluchová představivost jsou zdrojem naší pohybové aktivity, která generuje skrze nástroj zvuk. Pohyby, které při hraní na nástroj provádíme, podřizujeme tedy jak vnitřní představě, tak vizuálním vjemům (noty, spoluhráči…) stejně jako akustickým vjemům (reagujeme na slyšené, dolaďujeme…). Hmat je naším spojením s materiálním světem – cítit v rukou nástroj, dotýkat se tónových otvorů a podřizovat tento vjem hudební představě a aktuálně slyšenému, je zdroj jedinečné aktivity, která nemá v běžném životě obdoby.

Sluch nebo hmat?

Během studia hudby je tedy náš mozek neustále stimulován a rozvíjen tím, že koordinujeme vjemy všech zmíněných smyslů: zraku, sluchu a hmatu. O důležitosti zraku by se dalo diskutovat vzhledem k tomu, že řada hudebníků hraje pouze a výlučně zpaměti a třeba i neumí číst notový zápis, nebo i vzhledem k tomu, že někteří hudebníci jsou nevidomí. U zbývajících dvou je zajímavá otázka "co bylo dříve – vejce nebo slepice?", jinými slovy co je zdrojem hudební aktivity – sluch nebo hmat? Obecně se tvrdí, že sluch je dominantní. Ale není to jen tím, že hudbu sluchem konzumujeme? K tomu, abychom z běžného hudebního nástroje vyloudili zvuk/tón, je přece potřeba se jej dotknout! Rukama a dalšími částmi těla rozezníváme hmotu nástroje, z níž se díky naší aktivitě šíří zvukové vlny, které vnímáme sluchem. Podle slyšeného zpětně reagujeme pohyby a dotyky a upravujeme je tak, abychom naplnili náš hudební záměr.

Podle mého názoru je i sluch ve své povaze hmatem: akustická vlna, tedy rozechvělá hmota vzduchu, se šíří prostorem a je v našem středním a vnitřním uchu převedena mechanickou cestou do kapaliny (kladívko/kovadlinka/třmínek/hlemýžď), která svým vlněním/změnami tlaku působí na sluchové buňky – dotýká se jich. Sluch je tedy převeden na hmatový vjem. A kdybychom byli hodně extrémní ve výkladu, tak světlo, jež je svou povahou dualentní – vlna/částice(fotony) – působí podobně na buňky v našem oku.

Tělo jako "rozhraní" pro mysl nebo duši?

Z uvedeného plyne zcela zásadní závěr: naše vnímání okolního světa (a hudby) je zcela v moci dotyku – a hmat tedy hraje roli daleko nejzásadnější. Jak moc jsme ale schopni ve svém vnímání hudby upřednostnit hmat, když cca 90 % vjemů z okolního světa vnímáme zrakem? Tuhle otázku by si měl zkusit zodpovědět každý, kdo se zabývá studiem hry na hudební nástroj – nejen žák, ale především učitel. Vrátíme-li se do raného dětství, pak si uvědomíme, že první a nejzásadnější vjemy byly ty, které jsme uskutečňovali hmatem. A potřeba "osahat si to" je v nás hluboce zakořeněna, i když ji používáme jako metaforu pro různé druhy činností, jež jsou často povýtce intelektuální: osahat si program, osahat si postupy…

U zobcové flétny je hmat na prvním místě nejen proto, že se onoho primitivního hudebního nástroje, jenž nemá žádnou nebo jen minimální mechaniku, dotýkáme. Zásadní je také dechová technika a artikulace, které jsou ve své podsatně rovněž činnosti, které jsou fyzické ve smyslu "hmatové". Dech – břišní svaly, bránice, krk ovládáme tak, že zapojujeme vnitřní receptory ve svalech a šlachách, které nás pomocí vnímání tlaku/tahu (varianty dotyku!) informují o poloze, v níž se příslušné části našeho těla nacházejí. Artikulace je zase spojena s jazykem a jeho pohyby a dotyky, potažmo vnímáním tlaku vzduchu či prouděním vzduchu v ustní dutině (tváře, měkké patro) – opět se zde vnější svět/vzduch dotýká našeho těla.

Hrou na nástroj stimulujeme mysl a/nebo duši

A nyní si představmě, že všechny tyto vjemy je při provozování hudby třeba podřídit metro-rytmickým vztahům. Jak silné působení na náš mozek to je! Jak mohutný impulz pro rozvoj naší vnímavosti! Tento proud vjemů nám v mozku vytváří nejen nové spoje, ale doslova celé nové dráhy, ba dálnice, které hluboce ovlivňují naše vnímání světa. Hra na hudební nástroj aktivuje geny, které jsou určeny k tomu, že "zařídí" (=aktivují potřebné proteiny) rychlejší přenos signálu na synapsích (spojeních) mezi jednotlivými neurony v potřebných částech našeho mozku...Všechny vjemy a pohyby, jež hudebník vykonává, jejich načasování a preciznost, jsou jako živá voda, kterou zaléváme milovanou zahrádku – den za dnem to na ní roste, mění a zelená a po čase nás překvapí krásná úroda. (Více je možno si přečíst například v knize Die Kunst des Musizierens, kde je velké množství odkazů na odbornou literaturu.)

Blahodárnost provozování hudby a její pozitivní vliv na naše životy se týká nejen dětí, které jsou na prahu života a vzdělávání. Dnes již dávno neplatí, že "starého psa novým kouskům nenaučíš" a neurobiologové celého světa přinášejí důkazy o tom, že učit se je možné i v ve stáří - viz. např. Nestárnoucí mozek (a podívejte se např. zde do galerie, jací lidé hrají na flétny v Anglii). Hudba je lékem v jakémkoliv věku a "zobcovkářky" a "zobcovníci" o tom něco vědí – na západ od našich hranic existuje řada nejen profesionálních, ale i  amatérských souborů a orchestrů, kde se hraní na "zobčandy" věnují lidé všech generací a věkových skupin, např. USA, GB, CH, DE...

Hra na zobcové flétny je tedy nejen umělecká disciplína, viz např. Concerto d moll nebo koncert FRQ, ale také blahodárná aktivita pro lepší život.