Principy výuky

Principy výuky se dají shrnout do několika bodů, z nichž je patrné, že výuka je pojata jako příprava na život pomocí hudby:

1. Růst, nikoliv výkon

2. Sebepoznání a sebeuvědomění

3. Hledání krásného

Ad 1:

Výkon se dostaví, není třeba spěchat. Nejdůležitější je vybudovat dobré základy, nechat na nás flétnu působit tak, aby nám pomohla v hlavě vytvořit potřebné pěšinky a ty, které už tam jsou, aby oživila a "zprovoznila". Toho nelze nikdy dosáhnout tím, že dětem budeme dávat hrát obtížný repertoár, protože taková hudba z neurologického hlediska vyžaduje spoje, jejichž vytvoření nebo oživení trvá dlouho, neboť  jsou příliš složité či náročné na rychlost přenosu signálu.

Ad 2:

Sebepoznání se musí vyvíjet postupně v souladu s tím, čeho je dětská mysl schopna. Motoriku je třeba objevovat pozvolna, protože nejdůležitějším momentem učení je uvědomění si - pohybu, dotyku, zvuku... S tímto uvědomováním přichází postupně hlubší sebeuvědomění a schopnost vnímat přítomný okamžik a "vnitřní prostor", jak o něm píší např. Eckhard Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, Kenny Werner v jeho Mistrovství bez úsilí či Naiomi Aldort ve Vychováváme děti a rosteme s nimi. Podstatné je, že uvědomění je rovněž neurologický proces, kdy skrze speciální částí mozku (thalamus) prochází signály z těla. A pokud projdou příliš rychle, tak k uvědomění nedochází. Zdrojem uvědomění je pomalost.

Ad 3:

Hledat krásné je ten nejušlechtilejší cíl, který naše práce má. Je jedno, zda krásné je rychlé a emotivní nebo pomalé a meditativní. Každé má svoje parametry a jeho chápání se vyvíjí nejen v každém z nás individuálně, ale i ve společnosti napříč staletími, viz např. Dějiny krásy od Umberta Eca. Jsem přesvědčen o tom, že krásné by nás mělo přivádět do vnitřního prostoru k sobě sama a k přítomnému okamžiku. Navíc - pokud se naučíme nacházet krásné v hudbě, pak je větší šance, že v samotném životě dokážeme snáze rozeznat kvalitu od podřadného.

Postupné kroky

Výuka začíná nejčastěji v 6-7 letech. První dovednosti jsou zvuky a zvuková cvičení, kde ještě není nutno zakrývat tónové otvory. Tato přípravná fáze děti obrací k poslouchání a koordinaci dech-ucho-ruce-jazyk, která je pro hru zásadní. 

S prvními skladbami se zaměřujeme nejen na rozvoj motorických schopností – prstové techniky, ale také na vývoj schopnosti poslouchat doprovodný nástroj - klavír, cembalo, kytara nebo loutna. Děti mají na webu Hudba jako pohyb k dispozici rozsáhlou knihovnu hudebních doprovodů ke skladbám, které se učí zahrát. Tento web jsem vytvořil za účelem výuky s cílem vést děti a rozvíjet od prvních krůčků s představou dobrého rytmu a intonace. Práce s nahrávkami v domácím prostředí je neocenitelnou pomůckou v přípravě na hodiny korepetice, kde děti svůj repertoár hrají se zkušenou korepetitorkou.

Jak postupně přibíráme nové tóny, dostáváme se do vyšších kapitol, poznáváme další hudební žánry a styly (podívejte se zde). Samozřejmé je to, že žáci hrají jak lidové písně, tak skladby všech hudebních epoch od renesance po současnost. V posledních letech se na trhu objevilo množství zdařilých úprav klasického a romantického repertoáru a děti tedy mají možnost hrát proslulé skladby i z dob, kdy byla zobcová flétna stranou hudebního zájmu (cca 1750 – 1900). Flétna se tedy stává nástrojem, který rozšiřuje posluchačskou zkušenost na nejvyšší možnou míru: málokterý nástroj umožní dětem tak hluboké poznání dějin hudby.

Komorní hra

Speciální kapitolou jsou hodiny komorní hry, kde se děti učí hrát společně. Na SZUŠ Blansko, kde působím, mám velkorysou možnost realizovat komorní hru podle toho, jak žáky potřebuji zapojit s přihlédnutím k jejich věku/zralosti/hudebním předpokladům. Skladbami v komorní hře doplňujeme sólový repertoár o další rozměr: vnímat spoluhráče, umět se přizpůsobit, hledat společná řešení, společně vnímat vystoupení a s ním spojenou atmosféru. Na rozdíl od nástrojů, u nichž děti většinou sedí sami a stávají se tak obtížně přístupnými ke společnému hledání, ke kompromisu a k vnímavosti, zobcová flétna otevírá dveře hlubšímu porozumění druhým lidem a toleranci k tomu, jací jsou: Každý žák je osobnost a jeho hudební projev je jedinečný, v souboru se snažíme tyto různé charaktery spojit, sblížit a jejich vlastností využít ve prospěch celku. Myslím, že mohu říci, že se nám to daří - v ústředním kole soutěže MŠMT v komorní hře se umísťujeme na předních pozicích viz např. zde a zde).

Nejdůležitější je pro mne dobrý pocit žáků ze hry, proto netlačíme na tempo přednesu, i když se snažíme co nejvíce přiblížit původnímu autorskému záměru, protože každé tempo s sebou nese jinou atmosféru. Pro rozvoj techniky hry a krásný zvukový výsledek je však nejdůležitější pomalost, ve které je možno naučit se všechny potřebné pohyby správně a hlavně uvědoměle. Pomalost (více o filozofii pomalosti zde) je rovněž důležitá z toho důvodu, že dětem dává dostatek času k tomu, aby se naučily vnímat nejen zvuk, kterým hrají, ale i tóny okolo, které patří doprovodnému nástroji. Tyto tóny potom tvoří síť, ve které se žáci cítí bezpečně nejen doma a na hodinách, ale i při vystupování na koncertech. Pomalost a vnímavost nás tak učí vnitřní jistotě a zdravému sebevědomí. Vystupování na koncertech je potom mnohem snazší a jeho úspěšnost připravuje žáky na další životní zkoušky. Učí žáky, že poctivá příprava a že to, že udělají věci tak, jak je to správné, vedou u zkoušky k dobrému výsledku.